Můj příběh

Kdybych měla začít vyprávět svůj příběh tam, kde to opravdu začalo, musela bych se vrátit ke dni narození i dál, protože dnes už vím, že kdyby se nestalo tolik událostí, které se mi v životě přihodily, hezkých i nehezkých, nebyla bych dnes tam, kde jsem a tím kým jsem.  Ale teď  povyprávím příběh, který mne přivedl k vytvoření firmy a stránek  Centrum nápovědy.

 Když mi Lucie, moje milá kamarádka , zatelefonovala, že má nádor v hlavě, ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že by nad nemocí nezvítězila. Lucinka běžela maratón o svůj život statečně, den za dnem, měsíc za měsícem, prodělala operace, chemoterapie, další operace a spousty neskutečně bolestivých vyšetření a ponižujících a vysilujících situací, přesto se pořád usmívala a říkala, holky, nebojte, já to zvládnu, já chci žít!                                                                                                  

Jenomže nemoc byla silnější a tak začala chřadnout víc a víc, ztrácela kila, až se z překrásné a zábavné slečny stala hubená zšedlá nešťastnice,  a když se z jejích nádherných modrých očí vytratila jiskra, začalo mi v srdci bít na poplach. Docházelo mi, že lékařství už pro ni nezná pomoc, takže jsem se začala shánět po jiných alternativách.                                                                                                             

Přes kamarádku jsem tehdy narazila na manžele Patakyovi, dlouholeté léčitele a žáky Jiřího Janči. Hned jsem jela na kurz reflexních masáží, které nabízeli, abych zjistila, o čem to je.                                        

A od té chvíle se začal dít jeden zázrak za druhým. Například první z nich se stal už na kurzu. Rozbolela mě hlava, jak to tak bývalo, stačilo, aby mě ofoukl vítr nebo jsem dlouho seděla a migréna se rozjela rychle na plné obrátky. Strachovala jsem se, že už z kurzu nebude nic, protože během ataku migrény nemůže být řeč o soustředění. Jenomže Patakyovi zrovna ukazovali bod na bloudivém nervu, který prý zastavuje bolest hlavy. Tak jsem si stoupla do fronty dvakrát. A hlava přestala okamžitě bolet.            

Mně se ten den otočil celý svět vzhůru nohama, protože mi došlo, že všechno je tak nějak jinak, než nás učili…                                                                                                                                                   

Pár dnů na to nám sdělili, že Lucinka odchází z tohoto světa, Patakyovi tehdy skoro zadarmo chtěli na vlastní náklady přijet a pokusit se pomoci. Už to ale nestihli. Po dlouhém trápení  Lucka svůj boj vzdala a během několika dní odešla do nebe.                                                                                               

 Věděla jsem jistě, že už nikdy v životě nechci zažít tu bezmoc, kterou cítíte, když někdo vám blízký trpí zákeřnou chorobou a vy mu nemůžete pomoci.                                                                                                

Nyní už vím, že pomoci můžeme. Můžeme si sami pomoci vyléčit se z každé nemoci a kdyby přece jen bylo rozhodnuto o našem odchodu z tohoto světa, můžeme pomoci ulevit tělu a hlavně duši.             

Když se dnes ohlédnu  zpět, vidím, že jsem Lucku nikdy neslyšela říci – já se bojím, nikdy jsem jí neviděla plakat a řvát, nikdy se nesvěřila se svými obavami a my se asi ze strachu báli zeptat. Možná kdybychom to udělali, ještě by tady byla, protože kdyby se její potlačené emoce rozplynuly, rozplynul by se i nádor. Možná.                                                                                                                                               

 Dnes už se nebojím zeptat vás nebo sebe sama, zda máme strach nebo jsme smutní a zklamaní. Už se nestydím plakat ani se nebojím podívat zpět a čistit staré rány. Dnes už můžu nabídnout pomoc a útěchu těm, kteří o ni požádají a přejí si změnit svůj život k lepšímu.  Lucčina smrt mnou velice otřásla a změnila můj život. Děkuji jí za to. Od toho dne jsem se začala naplno věnovat reflexním masážím a studiu těla, klasické i čínské medicíny, psychosomatice a dalším a dalším věcem, které jedna s druhou souvisejí.                                                                                                                                          

Můžeme být sami sobě lékařem i psychologem, můžeme pomáhat sobě i druhým. Můžeme převzít otěže svého života. Můžeme žít šťastněji, zdravěji a beze strachu. Dnes už to vím a každý den se učím a hledám cesty, které k tomu vedou.                                                                                                      

Někdo moudrý řekl: Buď sám sobě učitelem, než tě naučí život. Někdy stačí napovědět…                               

A tak vznikly tyto stránky. Kéž vám pomohou najít cestu zdraví a štěstí.                                                     

Šárka